Igor Kaláb - jezdec od bronzu odlitý

Předloni dosavadní kariéra brněnského motocyklového silničáře Igora Kalába vrcholila třetím místem v konečném pořadí mistrovství Evropy třídy 125 cm3. Líbánková sezóna Igora s německým týmem RZT Repsol Racing skončila tedy docela povedeným happyendem a spolu s následným přestupem ze stroje Honda ke značce Aprilia znamenala slibný odrazový můstek pro evropský šampionát 2005. A v jejím závěru zacinkala Brňanovi opět bronzová medaile, jakoby tenhle kov byl Igorovi souzený.

Igore, také za loňskou sezónu zasloužíš bezesporu potlesk. Ale upřímně, nepokukoval jsi tentokrát přece jen o kousíček výš?

Vlastně už předloni jsem před posledním závodem měl naději na evropský titul. Ale bylo to hodně teoretické, takže jsem se raději soustředil na udržení třetího místa, což se nakonec povedlo. Loni jsem s aprilií vstupoval do seriálu s cílem skončit v první trojici a zároveň se pokusit o vylepšení třetí příčky z předcházející sezóny.

A nescházelo mnoho a vyšla ta druhá varianta…

Můj týmový šéf Heiko Reinhold říká, že třetí místo v mistrovství má vždycky svoji váhu, přesto jsme všichni cítili, jak málo k titulu scházelo. V prvním závodě šampionátu v Assenu jsem dojel těsně druhý za Rakušanem Ransederem, který s tovární KTM pak jel v Evropě dost závodů mistrovství světa. V Assenu se ukázalo, že budeme v sezóně hodně rychlí. Další průběh tento předpoklad opravdu potvrdil. Pokud jsem projel cílem, tak nikdy ne hůř než čtvrtý. A to ještě s technickým problémem, když mi v Braze odešel vyvažovací hřídel.

Takže kde se lámala skýva na tvůj úkor?

Měl jsem tři výpadky, z toho dva z mé strany totálně nezaviněné. Jedinou chybu jsem udělal ve Valellunze, kde jsem spadl na první pozici. Asi k nejdůležitějšímu zlomu došlo paradoxně na mosteckém autodromu, tedy v podstatě na domácí trati. Při tréninku na mokrém povrchu jsem havaroval a zlomil si ruku v zápěstí, špatné to bylo i s ramenem. Nikdo nevěřil, že budu schopen nastoupit do závodu, ale injekce přece jenom pomohly. V závodě jsem ze sedmého místa postoupil na druhé za Němce Fröhlicha a ostatním jsme dost ucukli. Asi bych vyhrál, moje motorka byla rychlejší, jenže všechno mi pokazila kuriózní závada svíčky. Do třetice smolný byl pro mne německý Schleiz, odkud jsem se vrátil také s nulovým ziskem.

Tam tě naštvalo co konkrétně?
Jel jsem v čelní skupince a zhruba v půlce závodu v ní spadl Švýcar Aegerter tak pitomě, že jsem neměl sebemenší šanci se jeho motorce vyhnout. Po přerušení byl závod znovu odstartován a zatímco Aegerter na rezervní motorce dojel čtvrtý, mne vezla sanitka do nemocnice s vykloubeným pravým ramenem… Později jsem si uvědomil, že kdybych třeba v Mostě dojel druhý nebo pátý, měl bych titul jistý. Scházelo mi na něj hloupých sedm bodů, přitom takových sedmdesát jsem jich zbytečně ztratil.

Byla změna značky dobrý nápad?
Aprilia je výkonnější než Honda, byl jsem s ní spokojený. Občas se vyskytly problémy, protože celý tým si na jinou motorku musel postupně zvyknout, prostě jsme se učili. Aprilia je citlivější na maličkosti, z malého problému vzniká velký. Když se u Hondy netrefíte do nastavení, vezme si to, kdežto u aprilie už je to cítit.

Zmínil jsi se, že tvým nejhorším umístěním v loňském mistrovství Evropy byl čtvrtý stupínek. Můžeš přiblížit stručně ty další úspěšné výsledky?
Závod v Rijece jsem vyhrál, v Assenu a Cartageně jsem dojel druhý, na Hungaroringu třetí. To čtvrté místo jsem udělal v portugalské Braze, ale to se asi už opakuji.

Ze kterého závodu jsi měl nejlepší pocit? Třeba to nebyl zrovna ten vítězný.
To je fakt, v Rijece jsem měl hlavně radost z vítězství, ale za svůj nejvydařenější závod považuji osobně poslední podnik ve španělské Cartageně. Po startu jsem se propadl na desáté místo, ale pak jsem se dostal zpátky dopředu, dařily se mi stabilní rychlé časy a v cíli jsem byl druhý za Italem Baronim. Připomněl bych i závod mezinárodního mistrovství Německa na Salzburgringu, kde jsem z pětadvacáté pozice postoupil na pátou. Německo jsem ale jezdil jenom okrajově kvůli ladění motorky. To samé platí také o českém mistráku, z časových důvodů jsem bohužel startoval až v září na Masarykově okruhu. Vyhrál jsem, ale s Italem Gnanim to byl docela velký boj.

Přesuňme se do současnosti. Co chystáš pro letošní sezónu?
Vypadá to zase na stopětadvacítku, otevřená zůstává i možnost přestupu do třídy 250 cm3. Všichni v týmu bychom si silnější kubaturu přáli, otazníků k vyřešení je ale hodně. Musíme brát v úvahu ekonomickou zátěž, volbu motocyklu i šampionátu. Pokud zůstanu ve stopětadvacítkách, tak kromě mistrovství Evropy pojedu kompletní mezinárodní španělský šampionát, který je velice kvalitní.

Děkuji za rohovor.

Text a foto: Amos Krejčí, agentura Forsage