25tis. realizovaných objednávek
Nikdo další na obzoru
Text: Petr Minařík Foto: archiv
Tím, že Michael Schumacher ohlásil svůj odchod z formule 1, neuzavřel zdaleka jen kapitolu svých neuvěřitelných jezdeckých statistik. Za své totiž bere i další pozoruhodnost současných GP závodů, na které participoval a kterou jsme si pomalu zvykli brát jako samozřejmost. Z F1 totiž po 10 letech zmizí bratrská dvojice. A jak se zdá, na hezky dlouho.
Ostatně za sedmapadesátiletou historii F1 zrovna nejvíc bratrských dvojic na brány tohoto šampionátu neťukalo. Abychom byli přesní, deset. Ale jen šest z nich jí dokázali také otevřít, přičemž něco jako předpremiéru v tomto směru pro formuli 1 zařídili v roce 1952 bratři poloviční, tedy bratranci.
Tehdy se totiž Peter Whitehead (se svým zeleným Ferrari vyhrál v roce 1949 brněnskou Grand Prix Československa) při domácí Velké ceně Anglie posadil za volant Ferrari 125 se startovním číslem 21, ale do závodu zároveň nasadil také dvoulitrový monopost Alta. A právě do toho se vsoukal jeho bratranec Graham, úspěšný pilot vytrvalostních závodů, které s ním Peter Whitehead často jezdil. Právě tahle dvojice byla v roce 1958 s Aston Martinem druhá ve 24hodinovce v Le Mans a pár týdnů na to spolu s tímto vozem havarovali při automobilovém Tour de France: tehdy řídící Graham byl pouze zraněn, Peter zahynul...
A tak se prvními skutečnými bratry v závodech F1 stali až mexičtí sourozenci Ricardo a Pedro Rodriguezové, kteří přijeli do Evropy závodit v roce 1960. Získávali úspěchy se sportovními vozy, v závodě F1 se však paradoxně nepotkali nikdy. Mladšího a divočejšího Ricarda angažovalo už v sezoně 1961 Ferrari, jenže dvacetiletý mladík nikdy pro Maranello nezískal ani umístění na pódiu: nejlépe byl čtvrtý v GP Belgie 1962. Když se na konci sezony rozhodlo Ferrari nenasadit žádný vůz do nemistrovské Velké ceny Mexika, Ricardo si zprostředkoval start alespoň se soukromým Lotusem. Jenže když se v tréninku snažil zajet pole position havaroval a svým četným zraněním podlehl.
O dva roky starší Pedro, závodící původně v sedle motocyklů, chtěl tehdy se závoděním praštit, nakonec se ale nechal přesvědčit, v USA vyhrál řadu závodů sportovních vozů a v roce 1963 do F1 dorazil také. I když tři roky jí jezdil jen na americkém kontinentě. Byl členem několika továrních týmů, ve svých 31 letech v prototypu Ferrari 512M uhořel po své havárii na německém Norisringu.
Kvintet následovníků
Stopy trojnásobného mistra světa Jackieho Stewarta v F1 se nedají přehlédnout. Málokdo však ví, že první stopu této skotské rodiny udělal v F1 už v roce 1953 jeho o osm let starší bratr Jimmy. I ten měl se sportovními vozy Jaguar C docela slušné úspěchy ve známé stáji Eccosse, ale jeho jediným závodem F1 byla britská GP v roce 1953 (to bylo Jackiemu 14), ve které ale se svým dvoulitrovým Cooper-Bristolem dostal 11 kol před cílem smyk.
Mladší a dislektický Jackie se původně zajímal o střelbu na hliněné holuby a měl se zúčastnit i OH v Římě 1960, nicméně i jeho sportovní kariéra se nakonec přece jen naklonila k automobilovým závodům. V ní se stal hvězdou F1, ale po smrtelné tréninkové havárii svého týmového kolegy Ceverta před GP USA 1973 s ní okamžitě skončil. Později pomohl závodícímu synovi vytvořit závodní tým F3, jenž nakonec s pomocí Fordu skončil až v F1. Když jeho syn dostal rakovinu, byl tým Stewart nakonec prodán značce Ford, která jej provozovala pod jménem Jaguar.
Mužem, který byl na počátku sedmdesátých let největším Stewartovým soupeřem, byl bezesporu Emerson Fittipaldi. Brazilec, který se stal po smrti Jochena Rindta jedničkou Chapmanova Lotusu, který se v sezoně 1972 začal na okruzích F1 utkávat se svým starším bratrem Wilsonem. Něco podobného dějiny F1 zažily vůbec poprvé a bratrské souboje této dvojice vydržely i v následujících dvou sezonách. Později se oba dva věnovali nekonkurenceschopnému celobrazilskému projektu vozu F1, zaštítěnému cukrovarským sdružením Copersucar. Nakonec Emerson odešel závodit do USA (vyhrál tam seriál CART i 500 mil Indy), v roce 1996 málem uhořel při závodě v Michiganu a o rok později přežil havárii lehkého letadla doma v Brazílii. Dnes je vlastníkem pomerančových plantáží, manažerem několika Brazilců v amerických závodech i šéfem brazilského týmu A1 GP.
Jeho bratr Wilson se po závodní kariéře věnoval svému synovi Christianovi, který to do F1 dotáhl také.
Zhruba ve stejné době jako Fittipaldiové se na tratích F1 proháněli také bratři Scheckterové z jihoafrického East Londonu. Při GP Švédska a Nizozemí v sezoně 1975 se pak dokonce v závodech sešli všichni čtyři.
Jody Scheckter vtrhnul na scénu F1 s vozy McLaren jako ohromný talent, jenže úspěchy přišly až s monoposty Kena Tyrrella. Později kudrnatý Jody hned v prvním závodě přivedl k výhře černý vůz Wolf a před Schumacherem se stal na více jak 20 let posledním, kdo do Maranella přivezl titul mistra světa. Po skončení závodní kariéry odešel do USA, kde jeho firma vyráběla střelecké simulátory a poté se na britských ostrovech věnoval automobilovým ambicím svých synů Tobiho a Tomase. Starší Ian Scheckter přišel za bratrem do F1 poté, co vyhrál domácí F3 a když z F1 odešel, věnoval se závodění s cestovními vozy i svému synu Jakimu, který to s monoposty zkoušel také.
V sezoně 1982 se s britským Tolemanem objevil v F1 někdejší italský motokárový mistr Evropy Teo Fabi. Za celou sezonu ale ani jednou neviděl šachovnicový praporek. V následujícím roce odešel závodit do USA, ale jméno Fabi z F1 přesto nezmizelo: v týmu Osella totiž začal jezdit jeho o šest let mladší bratr Corrado, který v předcházející sezoně vyhrál šampionát F2. V roce 1984 se dokonce oba milánští bratři v F1 sešli v jediném týmu, ne ovšem v žádném závodě. Střídali se totiž v týmu MRD International na voze Brabham-BMW. Pak ale Corrado z F1 zmizel, zatímco Teo tam vydržel až do roku 1987. Potom ještě jezdil vytrvalostní závody (s Jaguarem mistr světa 1991) a účinkoval i v americkém seriálu CART.
A v roce 1997 se pak v F1 objevilo zatím nejslavnější i nejúspěšnější bratrské duo – Michael a Ralf Schumacherové. Oba začínali ve voze Jordan, Michael v roce 1991, mladší Ralf o šest let později. A zatímco starší bratr se do F1 vetřel za potrestaného Belgičana Gachota tak trochu načerno, mladšího už tam po japonské sezoně ve formuli Nippon vlastně vyhlíželi. V té době už totiž mělo jméno Schumacher svou nemalou váhu. Brzy se ale ukázalo, že oba bratři sice touží po úspěchu, nicméně cestu k němu si představují jinak a společného toho zrovna moc nemají. Zatímco Michael se svou kariérou vydal na cestu do historie, Ralf dal už ve Williamsu najevo, že je velmi náladový: když má den a správnou techniku, je sice schopen porazit každého, v opačném případě však je naprostým průměrem. Na spočítání té první varianty v jeho kariéře F1 však bohužel stačí prsty na rukou...
Ti, co to nedokázali
Historie F1 ovšem zná i čtyři bratrské dvojice, ve kterých jeden ze sourozenců v F1 uspěl, nebo do ní alespoň nakoukl, zatímco druhému se to nepodařilo.
To je třeba případ Brambillů, sourozenců z italské Monzy. Starší Tino patříval mezi velmi tvrdé hochy, jezdil s tovární Ferrari formuli 2, ale v F1 nikdy skutečně reálnou šanci nedostal: v roce 1963 mu italská stáj Centro Sud nabídla staršího Coopera, s nímž se nedokázal kvalifikovat, šest let poté mu nabídlo start s modelem 312 Ferrari, jenže nakonec jeho vůz dostal k dispozici Pedro Rodriguez.
Mladší a o nic méně tvrdý Vittorio, byl v tomto směru rozhodně úspěšnější. Vyhrál totiž v F1 GP Rakouska 1975, která musela být pro průtrž mračen zkrácena a za níž se přidělovaly pouze poloviční body...
Gilles Villeneuve - otec pilota F1, který letos s těmito závody v týmu BMW skončil - patřil k největším oblíbencům Enza Ferrariho. Nesmírně soutěživý pilot, který byl stejně úspěšný v autech i v závodech na sněžných saních, a který šel do každého závodění s neuvěřitelnou vervou, se zabil po střetu s Massem při tréninku na GP Belgie 1982. V době, kdy se zoufale snažil získat lepší startovní postavení než jeho týmový kolega Pironi, s nímž byl zrovna v té době na kordy. A tak už nezažil, když se jeho o tři roky mladší bratr Jacques, závodící v USA s monoposty CART, neúspěšně pokusil s vozem March o kvalifikaci do GP Kanady 1983. Zato byl ale svědkem, když se stejně neúspěšně jeho bratříček pokoušel už dva roky předtím se starším Arrows kvalifikovat do GP Kanady a USA v Las Vegas.
Manfred Winkelhock se jako jeden z mála Němců před Schumacherem dostal v F1 k pravidelným startům v roce 1982. Díky německé konstrukci ATS. Po třech výsledkově nepříliš úspěšných letech pokračoval s vozem RAM, ale sezonu 1985 už nedokončil, protože se zabil v prototypu Porsche v kanadském Mosportu. Jeho bratr Joachim, později velmi úspěšný pilot cestovních vozů (DTM) i prototypů (výhra ve 24hodinovce Le Mans), se o start v F1 pokoušel v sezoně 1989. Marně: v kvalifikaci s francouzským nekonkurenceschopným monopostem AGS sedmkrát neuspěl.
A poslední sourozenci, kteří se pokoušeli o start v F1 a zůstalo jen u pokusu, byli dva synové trojnásobného australského mistra světa Jacka Brabhama. Mladší David v roce 1990 jezdil v týmu MRD s vozem Brabham, zatímco Gary se v té době dvakrát marně snažil kvalifikovat rudou italskou konstrukci Life s pozoruhodným 12válcem, jehož architektura připomínala písmeno W. David pak v následující sezoně neúspěšně jezdil ještě v britském týmu F1 Simtek, ale v dalších letech už se věnoval jen cestovním vozům, prototypům a vozům GT.
O kom byla řeč
Peter Whitehead * 12. 11. 1914 + 21. 9. 1958
F1: 10 závodů s vozy Ferrari, Alta, Thinwal Ferrari a Cooper, čtyři body
Graham Whitehead * 15. 4. 1922 + 15. 1. 1981
F1: s vozem Alta F2 jediný závod (GP Anglie 1952), klasifikován na 12. místě
Pedro Rodriguez * 18. 1. 1940 + 11. 7. 1971
F1: 55 závodů s vozy Lotus, Ferrari, Cooper a BRM, 2 výhry, jedno nejrychlejší kolo, 71 bodů.
Ricardo Rodriguez * 14. 2. 1942 + 1. 11. 1962
F1: pět startů s vozy Ferrari, čtyři body
Jimmy Stewart * 6. 3. 1931
F1: s vozem Cooper-Bristol v jediném závodě (GP Anglie 1953) neklasifikován
Jackie Stewart * 11. 6. 1939
F1: s vozy BRM, Matra, March a Tyrrell 99 startů, 27 výher, 17 pole position, 15 nejrychlejších kol a 360 bodů. Třikrát mistrem světa.
Emmerson Fittipaldi * 12. 12. 1946
F1: s vozy Lotus, McLaren a Fittipaldi 144 startů, 14 výher, 6 pole position, 6 nejrychlejších kol a 281 bodů. Dvakrát mistrem světa.
Wilson Fittipaldi * 25. 12. 1943
F1: s vozy Brabham a Fittipaldi 35 startů, tři body.
Jody Scheckter * 29. 1. 1950
F1: s vozy McLaren, Tyrrell, Wolf a Ferrari 112 závodů, 10 výher, tři pole position, pět nejrychlejších kol a 255 bodů. Mistr světa v roce 1979.
Ian Scheckter * 22. 8. 1947
F1: s vozy Lotus, Hesketh, Tyrrell, Williams a March 18 startů
Teo Fabi * 9. 3. 1955
F1: s vozy Toleman, Brabham a Benetton 64 startů, dvě nejrychlejší kola, 23 bodů
Corrado Fabi * 12. 4. 1961
F1: s vozy Osella a Brabham 12 startů, nejlepší umístění 7. místo v GP USA 1984
Michael Schumacher * 3. 1. 1969
F1: s vozy Jordan, Benetton a Ferrari 248 startů, 91 výher, 68 pole position, 76 nejrychlejších kol, 1369 bodů.
Sedminásobný mistr světa
Ralf Schumacher * 30. 6. 1975
F1: s vozy Jordan, Williams a Toyota 163 startů, 6 výher, 6 pole position, 8 nejrychlejších kol a 324 bodů
Vittorio Brambilla * 11. 11. 1937
F1: s vozy March, Surtees a Alfa Romeo 74 startů, jedno vítězství, pole position i nejrychlejší kolo a 15,5 bodů
Ernesto (Tino) Brambilla * 31. 1. 1934
F1: nekvalifikoval se při GP Itálie 1963 (Cooper-Maserati) a nenastoupil v GP Itálie 1969 (s vozem Ferrari, v němž byl přihlášen, jel Pedro Rodriguez)
Gilles Villeneuve * 18. 1. 1950 + 8. 5. 1982
F1: s vozy McLaren a Ferrari 57 startů, šest výher, dvě pole position, osm nejrychlejších kol a 107 bodů
Jacques Villeneuve * 4. 11. 1953
F1: s vozem Arrows-Cosworth se v roce 1981 nekvalifikoval do GP Kanady a USA 1981 a s vozem March-Cosworth ke kanadské GP 1983
Manfred Winkelhock * 6. 10. 1951 + 12. 8. 1985
F1: s vozy Arrows, ATS a RAM 47 startů, dva body
Joachim Winkelhock * 24. 10. 1960
F1: s vozem AGS-Cosworth se během sezony 1989 sedmkrát marně pokoušel kvalifikovat k závodům G1
David Brabham * 5. 9. 1965
F1: s vozy Brabham a Simtec 24 startů
Gary Brabham * 29. 3. 1961
F1: s vozem Life se v roce 1990 marně pokoušel v GP USA a Brazílie kvalifikovat do závodu
